San Fermin, Pamplona, Španělsko - musíte být rychlejší, než býk

Slavný San Fermin, svátky býků ve španělské Pamploně. Směs nadšení, pestrosti, býčích zápasů, hromadných uličních oslav, horké španělské krve, tradice a také ovšem mírně hazardního běhu odvážlivců před rozzuřenými býky přímo centrem města.

Pamplona se nachází v severní části Španělska asi 80 km od moře, nedaleko od Francie. Jde o Baskicko, které je proslulé svými snahami o odtržení od Španělska, občas doprovázenými velice radikálními činy zvlášť zarputilých Basků. Pamplona sama o sobě není zvlášť významné město, tedy pokud zrovna není doba mezi 5. a 15. červencem. V těchto deseti dnech jsou zde svátky San Fermin. Nějaké informace jsem měl už z domova a tak jsem se domníval, že tak zhruba vím, do čeho jdu. Omyl. Naprostý omyl. Všechno, co jsem o Pamploně a San Fermin věděl dopředu, všechno to se snad nedá nazvat ani slabým odvarem. Ale postupně...

Autem je příjezd do Pamplony z Francie celkem nudný. Nic zvláštního není vidět, město se na obzoru rýsuje fádně... co je ale tohle... na okraji města míjíme tři človíčky, dva muže a jednu ženu, všichni v celém bílém, červený šátek na krku. Zajímavé... Cože? Potkáváme místní autobus MHD, ale co... řidič v bílém a červený šátek kolem krku... a támhle taky.. a tihle lidičky taky... to je podivné, zvláštní, překvapivé. Že by nějaký církevní sraz?

Vjíždíme do města kolem druhé hodiny odpoledne, nestačíme žasnout. Počet lidí v normálním oblečení je rapidně menší, než počet těch, co jsou celí v bílém s tím rudým šátkem na krku. Budí to dojem, jako bychom nějakou divnou náhodou potkávali lidi, co jdou na nějaký sraz lidí stejného vyznání. Vjíždíme do podzemních garáží v centru města, jedem výtahem ven na jedno z hlavních náměstí Pamplony. Když nás vyplivne skleněná obruč výtahu z garáží do náměstí, mimoděk se zastavujeme a jen zíráme. Jsou 3 hodiny odpoledne, na náměstí jakési pódium, tady hraje v hustých španělských rytmech kapela, okolo asi 300 lidí tancuje nebo se aspoň pohupuje do rytmu, dalších snad 500 posedává okolo a sleduje cvrkot. No jo, ale... 95% těch lidí jsou v bílém. Kalhoty a košile, některé ženy sukně a košile, vše v zářivě bílé a všichni rudé šátky kolem krku, většina kolem pasu rudý opasek. Projíždí městský autobus, řidič, světe div se, celý v bílém, rudý šátek....

Je celkem brzké odpoledne, teplota nějakých 33 C ve stínu, prakticky jasno. Jdeme se podívat na místní hrad, ale oči stále šilhají po skupinkách španělů v bílém s rudými šátky kolem krku. Jsou prostě všude. Postávají, hovoří, smějí se, popíjejí víno a evidentně jsou uvolnění. Ne tak já. V očekávání věcích příštích jsem celkem napnutý a více, než pár památek v Pamploně, sleduji cvrkot na ulici. Sluníčko svítí jak zjednané, ale ve stínu to jde. Od náhodného informátora, pochopitelně v bílém, dostáváme plánek města. Tady je vyznačena kromě památek a zajímavách míst červeně trasa, kudy mají běžet volně vypuštění býci. Je to trasa vedoucí samým historickým centrem Pamplony. Říkám si, jak tam ty býky uhlídají, aby nezabočili někam do jiné uličky, než je vyznačená trasa... Po víceméně povinné, krátké prohlídce asi 3 starobylostí v centru města jdeme hledat tu červenou trasu. Nebyl to žádný velký problém. Centrum města není nijak zvlášť rozlehlé a tak brzy narážíme na jednu z uliček, kudy mají údajně býci běžet. Překvapuje mne, jak je ta ulička úzká. Nějakých 6 až 8 metrů, jak kde. Je to vlastně jakási pěší zóna, po obou stranách ulice normální tří až čtyřpatrové řadové domy. Na každém z nich balkónky, typicky španělsky vyčnívající mírně do ulice, každé okno se svou obvykle zašle dřevěnou žaluzií. Na každém druhém balkónku je cedule, ručně psaný plakátek nebo prostě kus hadru se sdělením, že je možné si na běh býků balkónek pronajmout a že je právě odtud ten nejlepší výhled na velký kus trasy. Cena za pronájem je celkem přijatelná, obvykle nějakých 10 až 25 EUR. Nabídek nevyužíváme a jdeme po vyznačené červené trase proti směru. Tady už mapka není třeba. V uličkách, po nichž poběží býci a před nimi odvážlivci, se snadno pozná podle ocelových sloupků vysokých asi metr sedmdesát, osmdesát, do nichž se vkládají dřevěné hranoly a fošny podél obytných domů a obchodů, takže si začínám celkem reálně představovat, jak celá trasa bude vypadat. Je kompletně ohraničena těmi ocelovými sloupy, do nichž se vloží dřevěné klády nalevo i napravo, takže vznikne jakýsi souvislý koridor lemující z obou stran celou trasu běhu býků a troufalců před býky. Trasa je dlouhá asi necelé 2 kilometry a vede od místa, kde se býci vypustí z kamionu, je to poblíž Radnice, až přímo do Býčí arény, která je přímo v centru města. Tenhle zvyk je v Pamploně udržován už několik desítek let a je naprosto nedílnou součástí Býčích svátků v Pamploně. Mluvil jsem se dvěma náhodnými místními Španěli a oba naprosto jednoznačně tvrdili, že běh býků je zcela zásadní věcí, bez které by si vůbec Pamplonu nedokázali představit.

Hodiny opět pokročily a davy znatelně zhoustly. Nějakých 95% lidí je oblečeno v bílém, muži mají bílé kalhoty a bílou košili s červeným šátkem volně kolem krku a červeným látkovým opasekm, ženy většinou v bílé sukni a bílé halence, také s šátky a látkovými opasky v rudé barvě. Totéž má na sobě i většina dětí, od kojenců, přes sotva chodící, až po ty už skoro dospělé. Atmosféra houstne. Ze všech barů se line různorodá hudba, španělská, disko, americká, latinská, prostě jakákoliv. Nálada s postupujícím časem roste a uvolňuje se, v barech s velkými otevřenými dveřmi dokořán se pohupují španělé a španělky do rytmu právě té jejich hudby, některé tancující bary je vyfukují i ven na ulici. Nezbytnou součástí každého člověka je sklenice vína. Ne sklenička, ale doslova sklenice, často prostě lahve vína nebo demižony. Pije se bílé, červené, vína se mixují, vidět je ale i pivo. K tomu se vydatně jí a kouše všechno možné.

Houstnoucími davy veselých lidí ve vynikající všeobecné náladě se dostávám až na jakési náměstíčko, kde se už prakticky nedá projít. Jsou tam davy bavících se lidí, mladí, staří, děti, muži, ženy, všechno dohromady, hlučně se bavící, popíjející a vydatně se živící vším možným. Atmosféra je skvělá, až vynikající. Najednou zpozoruji že od Býčí arény naším směrem přijíždí trojice osedlaných koní s jezdci v barevných španělských krojích. Jedou pomalu, okázale, koně jsou evidentně zvyklí na ruch, klapot jejich kopyt se úzkými dlážděnými uličkami nese hodně daleko. Lidé ustupují do stran, aby mohli projet uzounkou ulicí. Jsem teď na Radničním náměstí, jezdci dojeli právě sem, sesedají ze svých koní a jdou dovnitř do Radnice. Na Radničním náměstí hrají zde různé hudby a kapely, nelze skotro už ani rozeznávat kdo a co hraje, hluk a ryk okolo stojících davů lidí v bílém prakticky vše přehlušuje.... Asi za půl hodiny z Radnice vycházejí ti muží, kteří tam vešli, v doprovodu starosty Pamplony a několika městských hodnostářů. Všichni oblečeni v dávných slavnostních krojích. Usedají do připraveného kočáru taženého párem statných hnědých koní. Průvod se pomalu, krokem, vrací po stejné trase, kde později poběží býci, z Radničního náměstí směrem k býčí aréně. Za nimi jde pěšky městská hudba, která vyhrává tradiční španělské a toreadorské melodie. Davy lidí v bílém lemují v hustých špalírech celou jejich cestu, zdravím se navzájem, vítají starostu a jeho doprovod. Za městskou hudbou následuje špalír lidí, kterří se zařazují do průvodu. Po nich jdou další a další hudby a kapely, jsou to zástupci různých měst, krajů, regionů a oblastí, kteří přijeli v dnešní den oslavit Svátek býků do Pamplony. Jejich oblečení se občas liší, ale převládá bílé s rudými šátky a pletenými opasky. Jediná skupina, které se odlišuje jsou lidé oblečení do světle zelených košil a halen, opět s rudými šátky kolem krku a rudými opasky. Jsou to baskové.... Jasně dávají najevo své odlišení od ostatních španělů v bílém, separatistické snahy jsou zde vidět už na první pohled právě v barevnosti oblečení. Jednotlivé skupiny lidí se svými kapelami na sebe pokřikují, špičkují se a vzájemně hostí tím, co si do Pamplony dovezly ze svých domovů.

Všichni bez rozdílu se usmívají, smějí, mávají, většina popíjí různá vína, někdo ze skleniček, jiní z lahví, další víno se nalévá z obrovských demižonů, co si skupinky přivezly do Pampolny s sebou.  V žádné skupince nechybí pár lidí s uzeninami, vlastně s koši uzenin, neustále odkrajují další a další kolečka a plátečky slaniny, salámů, šunky a nabízejí komukoliv okolo, aby ochutnali a uznali, že právě ten jejich skvělý výrobek je úplně nejlepší ze všech, co tu kdo nabízí. Všude veselo, smích, ryčná hudba vzájemně se překrývajících kapel, tancující lidé... Atmosféra je neuvěřitelně silná, člověka tohle všechno velmi snadno pohltí a naprosto přirozeně vtáhne do centra dění.

Trochu teď odbočím k reáliím býčích zápasů ve Španělsku. Ti lidé, co jeli na koních ve slavnostních lidových úborech jsou poslové z Býčí arény v Pamploně. Ta je jedna z největších ve Španělsku. Býčí zápasy jsou naprosto přitrozenou součástí života španělů. Není to jen tradice nebo zábava, ale je v tom hlavně velký kus symboliky, boj člověka se zvířetem, přičemž jsou dána jasná a striktní pravidla, kdo co smí a co nesmí. Svá práva a vymezené území má i býk. Existuje zde možnost, že souboj toreadora s býkem vyhraje býk. Pokud se tak stane a toreador není schopen dalšího boje, je býk se všemi poctami odvezen na speciální býčí farmu, kde je o něj, jako o vítěze, dobře postaráno až do konce jeho života. Na další zápasy už tento býk nejde, tady má svoji doživotní penzi. Samozřejmě, býk vyhraje jen málokdy, ale šanci má. Při býčích zápasech platí jasně daná pravidla, která když kdokoliv z lidských aktérů poruší, sklidí za to velice nelibý pískot, případně házení podložek na sezení do vnitřku arény, kde býčí zápasy probíhají. Aréna pro býčí zápasy je kruhovitého tvaru, místa na sezení jsou většinou betonová, velmi hustě za sebou, takže prostě nohy sedících se dotýkají velmi těsně zad lidí, sedících před nimi. Sklon řad sedadel je velmi velký, je velice dobře vidět úplně odevšad. Pouze sezení pro hodnostáře města a pozvané hosty je z polstrovaných pohodlných křesel a pak asi deset řad nejbližších k aréně. Uprostřed arény je pískem vysypaný velký kruh. Na začátku zápasu je do arény vpuštěn býk. Je vydrážděný, zuřivý. Přijíždí první aktéři zápasu, kterým jsou pikadoři. Jsou to vyhlášení jezdci na obrněných koních s kopím v ruce, kteří mají za úkol oslabit býka. V aréně jsou vyznačeny uprostřed velké kruhy, ve kterých když se býk zdržuje, nemůže a nesmí být pikadorem ohrožen. Pikadoři mohou být na svých koních jen vně tohoto kruhu. Býka ze středu kruhu lákají na své fialové mulety pomocníci toreadora v typických krojích pro býčí zápasy. Pokud se jim podaří býka vylákat na barvu své mulety, dostane se býk do blízkosti pikadora, který se jej snaží svým kopím zasáhnout a tak býka oslabit. Obvykle se to povede, nikoliv však vždycky. Pikador může zůstat v aréně jen velmi přesně vymezený čas. Po pokynu k odjezdu z arény pikadoři musí na svých obrněných koních zaset odjet bez ohledu na to, zda se jim býka podařilo oslabit, či nikoliv. Pokud se jim to nepodařilo, o to tím těžší a nebezpečnější práci mají matadoři, kteří přicházejí po pikadorech. Matadoři oblečeni v pestrých typických oblecích musí celkem 3x bez jakékoliv ochrany a mulety, jen se dvěma pestrobarevnými malými kopími o délce 60 cm, se postavit rozzuřenému býkovi čelem. Poté se rozběhnout, těsně před býkem uhnout a současně oběma rukama jeho hřbetu zabodnout obě malá kopí. Běda, když se jim to nepovede. To sklidí velký pískot a bouři nevole španělského horkokrevného publika. Při nezdaru je možné pokus opakovat, nejvýše ale třikrát. Po matadorech přichází toreador. On je hvězdou zápasu s býkem. On jediný může mít muletu v rudé barvě, tedy v té nejdráždivější pro býka. Všichni ostatní mají fialovou. Toreador se snaží býka vylákat k útoku pomocí mulety. Býk musí proběhnout pokud možno ce nejblíže toreadora, ten by se neměl ani pohnout. Pokud rohy až 800 kg těžkých býků toreadora minou často jen o vlas, navíc v pozici, kdy je toreador k býkovi otočen bokem nebo dokonce zády, to pak publikum doslova šílí a svými hlasitými výkřiky "Olééé" vyjadřuje svůj obdiv jeho umění. Čím je toreador neohroženější, čím blíže od těla toreadora promáchnou rohy býka, tím je obdiv obecenstva větší. Občas toreador neodhadne správně reakci býka a to pak má problémy. Má-li štěstí, jen je nabrán na rohy býka, má-li smůlu, býčí rohy se zaryjí do oděvu a případně i těla toreadora a to pak bývá celkem zle. Matadoři se okamžitě snaží odlákat býka od ležícího toreadora.... Pokud toreador nemůže pokračovat v boji s býkem, vítězí býk. Obvykle toreador zranění neutrpí a jeho snahou je prostě býka utahat a unavit jeho marnými útoky. Když je býk již dostatečně unaven dostane toreador od nejvyššího městského hodnostáře přítomného na turnaji pokyn, že boj s býkem může skončit. V tomto okamžiku toreador dostává od svých pomocníků speciální meč se zahnutou čepelí. Úkolem toreadora je jedním zdařilým útokem zarazit meč do býčí šíje až po držadlo meče, a to jedním jediným výpadem. Meč projde zezhora býčí páteří a v ideálním případě by měl zasáhnout srdce býka. To není nic snadného. K tomu je nutné, aby býk těsně před posledním útokem toreadora sklonil svoji hlavu až k zemi, k čemuž toreador používá svoji rudou muletu. Býk s takto skloněnou hlavou odhalí jediné místo, kam lze meč zabodnout, aby býk netrpěl a zemřel bez bolestí a utrpení. Toto místo se odhalí právě tím, že býk skloní hlavu, čímž vznikne na přesném místě jeho silné páteře jediné místo, který meč může proniknout. To místo je velké asi jako kovová padesátikoruna. Býk stojí v útočné poloze s hlavou až u země, dotyčné místo je tak odhaleno. Nyní toreador současně láká pozornost býka muletou v jedné ruce tak, aby jeho hlava zůstala skloněna u země a současně se rozbíhá a druhou rukou v naprosté těsnosti u býka musí svůj meč zarazit do daného bodu. Pokud je úspěšný, meč zajede býkovi do těla až po rukojeť, je zasažena mícha a srdce a býk bezbolestně umírá v tváří v tvář svého pokořitele, toreadora. Toreador a býk v posledních chvílích svého života si hledí přímo z očí do očí..... Pokud se býk otočí jiným směrem, znamená to pro toreadora jisté pokoření, býk odchází ze života nesmířen s toreadorem a jeho vítězstvím, to je taková malá prohra toreadora.... Pokud se zásah ale toreadorovi nepovede, sklízí značnou nevoli publika, nicméně on má další až dva pokusy... Corrida patří ve Španělsku mezi prakticky nedotknutelnou tradici, za událost společenskou, kulturní, tradiční, i když my ostatní vnímáme býčí zápasy asi ve velké většině jiným způsobem. Pro Španěly je to součást jejich kultury, dávný boj mezi člověkem a zvířetem, nepochybně těšící se obrovské celonárodní oblibě, coby součástí stalétého kulturního vývoje. Ale vraťme se zpět do Pamplony, teď, ve 21. století, v létě roku 2007.

Trasa běhu býků je dlouhá nějakých 1,8 až 2 km. S blížící se dobou běhu býků, což není nic jiného, než přemístění nových dovezených býků na zítřejší býčí zápasy v aréně z místa vykládky do prostoru býčí arény, se začínají veškeré vedlejší ulice, možné odbočky, vchody do domů a obchodů obkládat masivními dřevěnými kládami o výšce snad 1,8 metru, a to po pravé i levé straně. Takže těsně před dobou vyhnání býků z jejich dočasného stanoviště v místě, kam byli dovezeni, celá trasa vypadá jako nějaká vypolstrovaná cesta, z níž není kam odbočit. Šířka nějakých 6 metrů, občas méně.

S blížící se přesně stanovenou dobou vypuštění býků na jejich cestu do býčí arény začínají obě strany trasy za kládami vymezujícími cestu býků obklopovat davy lidí. A to doslova. Je narváno nalevo, i napravo. Všude bílo s červenými šátky a opasky. Je tu i hodně turistů v "civilu". Atmosféra houstne, řady diváků po obou stranách býčí cesty jsou troj až pěti řadové, z posledních řad už lze vidět opravdu jen sem tam něco, pokud zrovna neměříte něco ke dvěma metrům. Balkóny obytných domů u trasy jsou obloženy všemi možnými návštěvníky. Trasa je zcela připravena, jakékoliv možné únikové cesty pro býky zahrazeny. Ještě pár minut a velké divadlo začne. Odvážlivci, kteří na vlastní nebezpečí hodlají dobrovolně sdílet společnou cestu s býky o váze mezi 500 a 800 kg jsou již připraveni na začátku celé trasy. Těsně před vyhnáním vyplašených a zdivočelých býků celou trasu projíždí trojice hodnostářů ve slavnostním úboru koňmo. Tohle všichni Španělé vědí. Za pár minut začne běh statečných mužů, ale i žen. Běh před býky v Pamploně je dobrovolný, běžet může kdokoliv, vždycky však je jasně dáno, vše je na vlastní nebezpečí! Pamplona neručí za nic, ona jen chce přemístit býky z vykladiště do býčí arény. Kdo tam vleze býkům do trasy, to je jeho problém. A s tím všichni ti odvážlivci, nebo snad zoufalci (?), počítají. Všichni, co chtějí běžet s býky, či spíše před býky, chtějí ukázat svoji odvahu. Odkládají veškeré nepotřebné svršky, tašky, igelitky a vstupují do ulice vycpané dřevěnými kládami. Jsou nervózní. Je to na nich vidět. Někdo proto, že je zde poprvé a chce to zkusit. Jiný proto, aby ukázal svoji odvahu a diváky přesvědčil o svém umění vypořádat se s divokými býky ve velmi úzkém prostoru, bez pomůcek, bez mulety, jen ve svém bělostném oblečení s typickým červeným šátkem kolem krku a rudým opasekm kolem pasu. Býků zde poběží šest. Šestice býků, kteří byli vychováni na své farmě k divokosti, k obhajobě svých býčích práv, k naplnění jejich odedávné touhy ovládnout prostor a zbavit jej možných vetřelců. Těch vetřelců teď tady je odhadem asi 50 až 60. Stojí volně roztroušeni na začátku své trasy, diskutují, mluví, jiní se soustředí a společně všichni čekají na známý signál. Jakmile se ozve varovné troubení, býci budou vypuštěni do uličky, z níž je opravdu těžký únik. V případě nebezpečí lze vyskočit na hrazení a pokusit se bleskově přelézt. Právě v takových situacích jsou ale ti lidé nejzranitelnější. Visí na půl na hrazení a býk může u nich být rychleji, než je jim milo. A pak už jsou býčí rohy velice velice blízko těl odvážlivců, co najednou ztratili hlavu a chtějí uniknout. Každý rok je zde několik raněných, občas jsou ta poranění i těžká.... Nervozita narůstá. Někdo sedí na zemi, jiný klečí a snad se modlí, další popíjejí poslední doušky vína před svým během. Dopadne pro ně dobře? Nezraní se? Nezastihnou je býci nepřipravené nebo váhající? Doběhnou až na konec své trasy k býčí aréně uprostřed starobylého města? Anebo je bude na konci svážet sanitka se zraněními.... Nebo je snad odveze jiné auto, s barvou spíše černou? Tohle si nikdo nepřipouští. Hodiny ukrajují své minuty. jedna po druhé. Ťik, Ťak.... Nervy jsou napnuté k prasknutí. Jak běžců, tak diváků. Už měl zaznít skřek trumpet, už mělo být otevřeno a.... Přišlo to naprosto nečekaně, ale současně i očekávaně. Ryk trumpet jasně zazněl a oznámil: Býci byly vypuštěni... jsou na cestě. Pozor všichni pamplonští, ať nepřijdete k úrazu!!! A skutečně. Ocelové dveře vypustily do ulice 6 býků. A na pohled velice zdatných býků. Svým chřípím výhružně frkají a někteří z nich narážejí do klád v ulicích. Diváci ucukají a v místě, kde býk narazil do dřevěného hrazení s hlavou dolů a nabral jej na své hrozivé rohy se rázem utvoří volné místo, lidé ustupují a v místě styku býka s dřevěnými kládami je metr volno, jak se diváci stáhli zpět do ulice. Z nozder býků se hlasitě dere vzduch, vydráždění býci slintají a snaží se svými rohy zasáhnout něco, co jim dosud bránilo ve volném pohybu. V tu ránu se dávají běžci v bílém do běhu. V uličce je přecpáno, ne všichni mohou běžet. Prvních asi 50 metrů je dav běžců velice zmatený, poslední z nich, ti co jsou těsně před býky najednou nemají kam uhnout. Skoro zoufale se snaží kličkovat, uhnout před býky a jejich rohy, kam se dá. Býci jsou zezadu hnáni trojicí mužův ve španělských krojích na koních s brněním dopředu. Nemohou koukat na to, že před býky jsou lidé, běžci v bílém a rudém. Jejich úkol je dohnat býky do býčí arény. Nic víc. Co se přitom stane běžcům v bílém před býky je zase tak moc nezajímá. To je přece jejich věc, ne věc honáků... V chumlu bílých běžců začíná zmatek... většina jich běží relativně v bezpečí, v dost velké vzdálenosti před býky, ale nějakých 20 až 30 běžců už je v přímém kontaktu s býky. Sem tam nějaký býk vyrazí rychleji dopředu, jiný do strany, ohábějí se svými rohy vlevo vpravo, jsou rozdráždění a rozhodně si chtějí vybít svůj vztek. Teď začíná opravdový běh. Pár běžců nevěda kudy kam se přitiskla k dřevěným hrazením, většina z nich měla štěstí. Býci je přeběhli bez povšimnutí, je zajímaly ty postavy běžící před nimi. Rychlost běhu býků se zvyšuje. Běžci v bílém se snaží... sem tam ale někdo upadne, zakopne a celkem bezmocně leží... býci na ležící postavy moc neútočí, ale celkem pochopitelně se jim podaří občas na někoho šlápnout. To je provázeno mocným zahučením přihlížejících davů. Býci běží dále, mají v patách své honce a není kam uhnout. Snad polovina běžců v bílém už upadla, zakopla a býci je předběhli a některé přeběhli. Ti zůstávají schouleni ležet na zemi. Jsou celkem zklamaní, že jejich běh byl tak krátký, na druhou stranu je na nich vidět jisté ulehčení, že to přežili, většinou bez úrazu.

Neplatí to ale pro všechny. Pár běžců se ocitá těsně před rohy rozzuřených býků. A není to nic příjemného. Býci o váze až 800 kg si nevybírají.  Občas se jim jejich velice nebezpečnými rohy podaří zachytit nějakou část oblečení běžců, to je pak zle.. Někdo to odnášeí jen roztrhaným oděvem, někdo je ale býkem zachycen a začíná opravdu drsné divadlo. Boj člověka, ne vždy zkušeného, s býky, s býčími rohy. Pár běžců se náhle ocitá v polohách, se kterými nepočítali. V nekoordinovaných pohybech, ve vzduchu, těsně před kopyty zuřivých býků. Objevuje se i krev a pár zraněných se snaží odplížit se ke dřevěnému hrazení a vyhnout se pozornosti dalších býků. Ne všem se to úplně daří. Běžci, původně v bílém, teď už někteří v šedém, špinavém, ale i červeném, se snaží uklidit se před býky. Ulicí se začíná rozléhat pach potu běžců, mají orosená čela a skleněné oči, jsou na vrcholu své swow pro sebe i diváky. Když se býk příliš dlouho soustředí na jednoho běžce a s ním to začíná vypadat bledě, snaží se ostatní pozonost býka odlákat za každou cenu. Většinou se jim to podaří, ale ne vždycky. To pak končí nehybnou zkrvavenou postavou běžce schoulenou kdesi u země a u ní dorážející býk. Má-li dotyčný štěstí, býka odláká někdo jiný. Pokud ho nemá, musí se snažit zachránit si teď už holý život.

Někteří běžci vpředu sundávají ze svých krků červené šátky a snaží se přilákat pozornost býků. Oni ještě běží, oni ještě nejsou zraněni, oni ještě žijí. Na posledních asi pěti stech metrech už zbývá jen hrstka odvážlivců, snad patnáct, kdo ví. Býci se už nezdají tak zuřiví, většinou se uklidnili cestou, když zjistili, že nad spoustou těch drzounů v bílém vyhráli. Buď je vyhnali anebo dokonce svými rohy pochroumali. Jejich rychlost je ale už celkem vysoká, koně honců přešly do klusu. Býčí aréna na dohled. Davy jsou po obou stranách už naprosto neprostupné. Lidé se naklánějí přes ohradu a snaží se rukou poplácat některého býka. Občas býčí rohy prosviští jen těsně kolem jejich ramenou a hlavy. Aréna je tady. Dveře do ní pro býky jsou otevřené. Běžci uhýbají těsně před dveřmi ponechaným malým otvorem v dřevěném hrazení, býci mizí jeden po druhém ve stáji arény. Dnes o ně ještě bude postaráno, ale zítra... zítra je čeká tuhý boj v aréně proti pikadorům, matadorům a toreadorům. Jejich šance nejsou velké, ale reálně existují.

Běžci dopadají vedle sebe na lavice, na zem, nebo si sedají na bobek a rychle oddychují. Tihle dopadli dobře. Tihle doběhli a jsou v Pamploně považováni dnes za hrdiny. Ale co zítra? Poběží znovu? A podaří se jim doběhnout bez úhony až na konec celé trasy? Oni to vědí. Musejí být rychlejší a mrštnější, než býci. Ale zase tak o moc rychlejší ale ne. Doběhnout 100 metrů před býky je v Pamploně skoro ostuda a směšnost. Ale doběhnout 3 metry před býky, to už je důvod k řádné oslavě.

Začíná se stmívat. Právě skončily dnešní poslední býčí zápasy v aréně. V aréně pro 40 tisíc lidí, která je v době San Fermin vždycky naprosto zaplněná. Do posledního místečka. Začíná ten pravý noční mumraj. Desítky kapel z různých regionů táhnou městem, jejich hudba řve na 300 metrů okolo, každá kapela má v patách své desítky tanečníků a příznivců. Průvody se různě míjejí a skupinky navzájem na sebe pokřikují. Víno teče všude, ale naprosto všude. Oblíbeným trikem je polévání kohokoliv červeným vínem, všichni se smějí, tancují, zpívají, veselí se. Víno teče proudem, rozdávají se vynikající uzeniny, typický tradiční venkovský chléb, popíjí se....  španělský temperament a jejich krásně horká krev získávají už jasně navrch.

Tak pomalu končí náš San Fermin, jeden den prožitý uprostřed živočišných a spontánních španělských oslav, zážitek na celý život. Budou dvě po půlnoci, budeme muset.... je nám to všem vlastně líto, oslavy a bujaré veselí pokračuje, jako by bylo devět večer.... pamplonský noční život... A zítra, zítra je další den svátku býků San Fermin. Mohou to vůbec ti pamplonští celých deset dnů takhle všechno stíhat? Mám pocit, že evidentně ano.

S trochou nostalgie a smutku sjíždíme výtahem zpět do podzemních garáží, osedláváme našeho motorizovaného býka a vyrážíme směrem k našemu hotelu. Do hodiny a půl jsme tam.