Občas přijde naléhavá žádost nějaké nadace, či sdružení, abych na něco přispěl. Vzhledem k dosavadním zkušenostem jsem skeptický. Utvrdila mne v tom poslední žádost Nadace Mezinárodní lékařské pomoci. Jejich dopis je drtivý.
Složenka. Jen vepsat sumu. A odeslat.
Malému děvčátku se svírá hrdlo a v křeči lapá po dechu...
Kůže plná záhybů pokrývá její křehké kosti, které sotva nesou ztýrané tělo.
Zmocňuje se jí strach a má prázdný výraz v očích, když jí smrt připravuje o poslední dech.
Prosím nezklamte děti a zašlete příspěvek ještě dnes. Bez Vaší pomoci zemřou.
Takové a mnohé podobné hrůzostrašné věty z té "žádosti" Nadace Mezinárodní lékařské pomoci na člověka vypadávají z jejich letáku v každém odstavci, včetně předvyplněné přiložené složenky k zaplacení peněz do jakési Fortis Bank. Ten leták se mi ani nechtělo číst do konce, chtěl jsem jej vyhodit hned při prvním pohledu na něj. Ne proto, že se jedná o žádost o pomoc a podporu, Nadace a charity různého typu jsou jistě potřebné a některé z nich dokonce snad i někomu pomáhají. Ale proto, že vyznění toho přiloženého dopisu je naprosto zoufalé svým pojetím a tónem, rozhodně ještě dost hluboko pod úrovni Blesku nebo jiného bulváru. Text si nebere servítky a formulace vět i celého dopisu vyznívá vyděračsky vulgárně, snaží se dramaticky působit na lidi prostřednictvím nekonečného utrpení dětí s barvitým popisováním průběhu jejich nemocí a samozřejmě smrti. Děti umírají - zaplať nám! Naštěstí ještě jedna holčička jménem Malika přežívá a ji je třeba zachránit. O vše se stará jakási sestra Joan Clare. Nevím, kdo proboha takovéto texty sestavuje a jaké s tím má zkušenosti. Ale tohle, co jsem dostal od uvedené Nadace, je ukázka odpudivosti a naprostého diletantismu. O příspěvky a pomoc se dá žádat různě, vždy by však mělo jt o navození důvěryhodnosti a o fakta, jak je se získanými prostředky nakládáno. Tady je jen bulvární popis utrpení a smrti dětí se zmínkou o zachránci, tedy sestře Joan Clare, která zaplaťbůh pracuje právě pro tuto Nadaci. Nakonec jsem ten dopis dočetl celý a musím ří otevřeně, je to naprosto hrozné. Teď nemyslím problémy lidí a dětí, ale ten dopis, co je naprosto kontraproduktivní. Nemám tušení, zda a kolik ta "Nadace" u nás vybere peněz, ale obávám se, že mnoho to nebude. No obávám, vlastně v to doufám. Nakonec - docela rád bych slyšel názory, zda by někdo přispěl a případně kolik. Tyhle peníze podle mého názoru zmizí kdesi v nenávratnu a bez jakékoliv kontroly ze strany dárců. To z toho dopisu přímo ční.
Když se zamyslím nad několika podobnými žádostmi o příspěvek, podporu, mám rozporuplné pocity. Že existují problémy v celém svěětě, o tom nepochybuji. Že jsou nadace potřebné, také ne. Ale o čem pochybuji, to je způsob použití těch peněz, co dostanou. To se týká jak nadací evidentně zahraničních tak skrytě zahraničních, ale často i ryze tuzemských. Můj problém není v možném příspěvku, ale v nalezení důvěryhodné nadace, společnosti, charity, o které budu přesvědčen, že mé peníze použije jen a jen ve prospěch těch potřebných. Připustil bych snad 10 až 20% režie pro tu nadaci. Ne více. Základem by asi měla být otevřenost a naprostá transparentnost nadace. A to velmi často zcela chybí.
Před časem jsme dokonce četl v nějakém materiálu nadace, co také žádala, že z peněz, které vyberou, se nejméně 36% se dostane přímo do toho místa pomoci. To prý garantují. Tohle číslo mne tenkrát dost překvapilo, tedy v negativním slova smyslu. Když jim pošlu stovku, tak 36 korun přijde těm, co pomoc potřebují a 64 korun zůstane těm organizátorům. A to je číslo pro mne zcela nepřijatelné. To raději někomu pomůžu přímo, když vím, že ty peníze užije k prospěchu a třeba odstranění škod. Docela rád jsem přispěl na povodňové konto jedné z mála nadací, které si mi alespoň vnitřně zdají solidnější a z pohledu přenosu těch peněz k potřebným i důvěryhodnější. Není jich mnoho, dejme tomu Nadace Olgy Havlové a Člověk v tísni. Naprostá většina ostatních, co mi kdy nějakou žádost o přípěvek poslaly, je pro mně prostě nedůvěryhodná. Pokud mohu, docela rád solidárně přispěju, ale co je moc, to je moc. Nadace Mezinárodní lékařské pomoci u mne neprorazí.
Čas od času narazím na články v tisku, jak se v různých potřebných zemích a oblastech prohánějí a až navzájem překážejí nejrůznější luxusní krásné vozy, jež mají parkovací místa před honosnými drahými rezidencemi nejrůznějších nadací a charit, v jejichž útrobách nachází svůj dočasný luxusní domov houf jejich pracovníků, koordinátorů a zachránců. Pak mne často napadá, že těch jednou deklarovaných 36% bylo vlastně ještě docela dobrých.
