Děkuji. Prosím. Dobrý den. Kam zmizela kouzelná slovíčka?

Možná se mi to jen zdá, i když jak tak o tom přemýšlím, zdání to spíš nebude. Společnost se mění, některé základní lidské rysy slušnosti a zdvořilosti, vzájemné tolerance a ohleduplnosti mizí jak raci v českých potocích. Co se dříve mělo za normální a vlastně skoro běžné, je dnes dost výjimečné. Čím to je?

Obyčejné, lidské poděkování. Slůvko jak nic, ale jeho význam byl vždycky hodně vysoký a zpravidla ukazoval i na vychování a slušnost nejen lidí, ale také na solidnost třeba obchodů, restaurací a jiných veřejných služeb. Poděkování nic nestojí, ale umí zařídit mnoho.

Jsem v obchodě, samoobsluha, spíše menší nákup. Paní příručí nandavá čerstvé zboží do regálu. "Prosím dovolte, rád bych si tady vzal ten chleba". Paní mlčky uhýbá, co by jí udělalo nějaké prosté slovo, či aspoň úsměv, pohled. Nic, odsune se asi o 30 centimetrů stranou a čeká. Beru si chleba a zcela přirozeně říkám "Děkuji". Paní, aniž na mně pohlédne, odvětí "Hmm, kdybyste normálně počkal, tak vidíte, že už to skoro bylo nandané". Mlčky se ke mně otočí a přendavá pár posledních bochníků z přepravky do regálu. Hlas nebyl dramaticky zlý, ale ten stálý pohled mimo a tón, kterým to pronesla, mi nebyl příjemný. Naopak. Co by jí udělalo prosté pochopení, že přišel někdo, kdo si jen jde do jejich obchodu koupit chleba, stačil by lehký úsměv a třeba "Samozřejmě pane, vyberte si, je právě čerstvý" anebo na moje "Děkuji" kdyby řekla "Ale vůbec není zač".

V témže obchodě za chvilinku u pokladny. Vyndavám věci na ten nekonečný pás a pán přede mnou právě platí. Všimnu si opomenutého másla, zřejmě ještě asi z jeho nákupu. "Paní pokladní, tady jste asi ještě zapomněla na máslo" říkám a podávám máslo pokladní. Ta vrhne zlý pohled na mne, posléze na platícího pána a velmi nehezky k němu prohodí "To jste mi to máslo jako chtěl zatajit, jo?" Solidně vypadající pán se pousmál "To rozhodně ne, nějak se tady zapomnělo, připočítejte mi ho, je moje". To pokladní už pění "Kdybych na to nepřišla, nezaplatil byste mi ho!". Pán trochu zrudnul "Ale co Vás nemá, nějak jsem ho přehlídnul". "Jo přehlídnul, aha..." komentuje už jasně provokativně prodavačka. Pán platí, včetně másla, ukládá drobné do peněženky "Nashledanou". Pokladní se na něj ani nepodívá, odchází přece skoro zloděj. Beze slova se pak chápe mého zboží, markuje a na konci řekne "Dvěstědvacetosm", aniž na mne byť jedinkrát pohlédne. Připadám si jako automat na peníze. Odcházím a skoro ironicky říkám "Děkuji!". Prodavačka na to "A ten košík vraťte ke dveřím!". Ani jí nedojde, že ona by měla být tím, kdo poděkuje, za moji návštěvu, za můj nákup tady, za tu útratu. Naopak děkuji já.....

Jdu do restaurace, je krátce po poledni, dal bych si kafíčko, mám asi půl hodiny čas. Hned za dveřmi servírka "Jdete jíst?" Nějaké Dobrý den, nějaký úsměv, nějaké přivítání.... ani náhodou. "Ne, děkuju, jen si u vás dám kávu, už jsem po obědě". "A proč teda jdete do jídelny? Vidíte, že tady je to jen pro obědy, vy jděte támhle!" Skoro rozkazovačný tón, ani náznak vděku, že přišel zákazník, i když dneska jen na kávu. Odkládám bundu a jdu ke stolku přikázaným směrem. Kávu donesla jiná servírka, ani se mne nepřišla zeptat, co vlastně chci. Asi jí to řekla ta kolegyně. Ona přišla, mlčky přede mne postavila hrnek s kávou a cukrem, shodou okolností nějak odhadli, že si dám preso a preso to bylo. "Třicetosm". Bože, jak já tohle nesnáším. Platit předem, suše sdělené číslo bez jakéhokoliv dodatku, ani se nezeptala, zda něco dalšího budu chtít, žádné prosím, omluvné vysvětlení proč už teď platit, nic, nic. "Opravdu musím platit předem? Možná si ještě pak něco dám" ozývám se. "To nejde, tak já to zase odnesu, máme plno na obědech a lidi odsud nám pak utíkají bez placení. Kdyžtak mě pak zavolejte znova", zněla strohá odpověď.  Ono jí asi vůbec nedošlo, co směrem na mne vlastně vypustila. Pro ní už je to prostě samozřejmé. "Nebojte, neuteču Vám, já takové věci nedělám". "Třicetosm, jinak nic", zněla příkrá odpověď. Dal jsem jí třicetosm. Vzala je mlčky a zmizela.

Benzínka. Mám načerpáno, jdu platit. Kartou, mám ji v ruce. Mladá dívka na mne "Co máte?" Chvilinku jsem zaváhal, chtěl jsem odpovědět něco trochu peprnějšího, na nezvyklou otázku nezvyklá odpověď. Ale nestihl jsem to... "Tak řeknete mi, co to bude? Nemám tady jenom Vás!" Skutečně, za mnou už přicházela nějaká další paní. "Benzín, trojka", odpovídám. Mlčky ťuká do klávesnice a posléze se na mne porpvé podívá: "Devětsetdvacetdevět". Podávám kartu, co držím v ruce a je zle... "To mi nemůžete říct dopředu, že platíte kartou? Vždyť to tady za mnou máte napsaný! To snad není pravda tohlencto, to jste dneska už asi dvacátej, oni ti lidi snad neuměj číst nebo co..." Ulevuje se mi, že zdaleka nejsem sám a trpně mlčím. Nechce se mi s ní hádat. Slečna chvíli ťuká do klávesnice, protahuje moji kartu strojkem a po chvíli podává lístek. "Podpis". Začínám si připadat jak v nějakém lágru nebo co. Podepisuji a automaticky očekávám strvzenku. Slečna se dívá na paní, co už stojí za mnou, rukou odstrkuje moji kartu s potvrzením platby stranou a už mluví s paní za mnou "A co Vy?".  Rychle vstupuji do dění "Rád bych Vás poprosil ještě o daňový doklad." Slečně ztuhly rysy a už téměř křičí "A to jste mi to nemohl říct hned??" Mlčím, koukám na pult, slečna chrčí strojkem, škub a vrhá směrem ke mně ten doklad. Beru ho a odcházím. Slečna propírá paní za mnou. Tak sem už, doufám, nikdy nekročím. Startuji a rozladěn jedu pryč.

V lahůdkářství na mne přišla řada. Místo pozdravu nebo aspoň "Co si přejete?" na mne slečna vyzývavě kývla hlavou. Jako že jsem na řadě a co chci. "Patnáct deka tohohle salátu, prosím" říkám a ukazuji prstem na mísu za prosklenou vitrínou před prodavačkou. "Jo a Vy myslíte, že tam vidím, kam ukazujete?" Aha, ona je malá, ona tam nevidí přes ten pult, dochází mi. S úsměvem ukazuji z větší výšky, aby to viděla, co vlastně chci. Cedulka tam nebyla, vybíral jsem pohledem. "Pátnáct deka salátu, tohohle". Tohle už musela vidět. "By mi bodlo, kdybyste řek jakýho!" Chvilku jsem nevěřil vlastním uším. "Bodlo.... no tohohle, z té misky před Vámi, třetí zprava." "Tak teda lahůdkáč?" Chvilinku váhám, no snad to je lahůdkáč, teda pokud tím myslí lahůdkový salát a je to ten, na který ukazuji. "Já nevím, jak se jmenuje, není tu žádná cedulka, třetí miska zprava, tak z té misky". Plesk plesk a salát je na papíru. Za chvilinku přistál přede mnou na pultíku "Sedmnáct" slyším. Platím, beru salát "Na shledanou". Odpovědí mi je pohrdlivé trhnutí pusou a "Další!"

Asi každý z nás zažil spousty podobných situací, kde prostě chyběla "kouzelná" slůvka, ty dříve snad samozřejmosti, děkuji, není zač, dobrý den, prosím, rádo se stalo, doprovázené příjemným úsměvem. A není to jen v obchodech, v dopravě, v kancelářích. Vytrácí se to často i z běžné komunikace, třeba v práci, ale i jinde. Nevím dost dobře, čím to vlastně je, proč lidi na sebe vzájemně přestali být aspoň přijatelně slušní, proč si neváží jeden druhého, proč neprojeví aspoň základní známky slušného vychování....

A tak bych chtěl všechny požádat, pojďme se zkusit k tomu vrátit a zkusme se zapřít a být vždycky slušní, zdvořilí a vstřícní my, snad to pak dojde i těm ostatním, co to (už) nemají zažité a mohlo by se tak spousta věcí zpříjemnit, ulehčit. Mohlo by to pomoct všem, třeba i jen k lepší náladě. Možná, že už ale je všechno jinak a out jsem já. Kdoví......