Když umře pejsek.....

Pořídili jsme si ho, když mu bylo dva a půl měsíce. Párkrát jsme se s ním byli seznámit a pak šup do nového domova od mámy pryč. Stýskalo se mu tenkrát asi dva dny. Tak jsme získali věrného kámoše, veselého baviče, ale i hlídače. Jen na některé jiné psy byl ostřejší. Holt teriér. Kern teriér nebo chcete-li Cairn terier.

Brzo se stal členem rodiny, byl velice chytrý a učenlivý. Rasa a čistá krev se v něm nezapřela. V mládí divoch, až potrhlý zběsilým proháněním koček po zahradě a vytrvalým štěkáním do ochraptění, když ta kočka vlezla na strom. Nesnášel motorky a mopedy, ty s hlasitým štěkotem doprovázel po celou jejich cestu kolem naší zahrady. Byl ostražitý a pozorný hlídač. Jakmile někdo z nás otevřel někomu vrátka, od té chvíle ho respektoval a nechal na pokoji. Co neměl rád nikdy, když přišel jakýkoliv jiný pes na návštěvu. To se mohl pominout, jeho území bylo narušeno. Dlouho pak pobíhal a svůj rajón přeznačkovával. Až jsem se někdy divil, kde se v něm všechen ten značkovací materiál v tom množství bere. Nikdy si nestěžoval, pár zdravotních potíží měl, u zvěrolékaře byl trochu vyplašený, ale statečně to snášel. Se smíchem si člověk vzpomíná na haldy všelijakých příhod, třeba když asi půlroční s námi "sbíral houby" a v lese bylo ostružiní a husté maliní. Jak s kvíkáním zdolával ty strašné překážky s ostny, mezi nimiž byl jak v pralese, jak lítal od jednoho k druhému v přirozené snaze držet stádo pohromadě. Nebo když se chytil do pastičky na myši, naštěstí bez následků a pak se tomu místo vyhýbal asi rok jako čert kříži. Měl své povinnosti a taky svoje práva. Ta časem rostla. Uměl poslouchat a rozuměl. Bože, ten rozuměl i věcem, o kterých jsme nikdo netušili, jak to vůbec pes může pochopit a zařídit se podle toho. Aniž se mu cokoliv konkrétního řeklo, vždycky věděl předem, že něco bude. Že se jde ven, že se jede na výlet, že někdo má přijít. Mnohdy jsem to fakt nechápal, jak to ten pes ví, z čeho to proboha poznal. Nevím, ale věděl to. Čas pokročil, roky přibývaly, pejsek trochu moudřel, ale stále zůstával tím věrným přítelem, kamarádem, ochráncem a rovnoprávným členem rodiny. Neměl žádná zváštní privilegia, ale přesto byla jeho přání často respektována stejně, jako kohokoliv jiného z rodiny. Vždycky při příchodu vítal každého příchozího z rodiny, jako by se pět let neviděli. Přijít domů a zůstat bez jeho přivítání prostě nebylo možné. Po čase ho čekala dost těžká zkouška. Tedy podle nás. Dcera přinesla domů jakési nalezené kotě a to mělo u nás už zůstat. Byl jsem skeptický, jestli to vůbec bude možné, on přece kočky velice důrazně vždycky proháněl po zahradě jako úhlavního nepřítele. Jak jsme mu kotě ukázali poprvé, hned jsme věděli, že tahle kočka bude mít výjimku. Vždyť ji přece přinesli páníčkové. Zpočátku byl rezervovaný, ale tolerantní. Spokojil se s občasným zavrčením, to když kotě zavítalo k jeho misce. Ale jinak nic. Jak rostli, kočka byla tak trochu provokativní, ale zůstala ostražitá. Pejsek ji ale respektoval a později docela rád při večerním jídle vymlaskl i zbytek její misky, když jídlo v jeho už nebylo. Definitivně tyhle dva tvory sblížilo, když byli oba najednou u veterináře. Kočka na kastraci, pes na čištění zubů od zubního kamene. Oba to museli absolvovat v narkóze. Dodnes se smějeme při vzpomínce, jak jsme přišli od zvěrolékaře, v rukou dva bezvládné tvory, uložili je kousek od sebe na deky a společnou dekou je přikryli, než se vzpamatují. Trvalo to u obou pěkných pár hodin, než se měli snahu potácivě vymotat z těch dek, přičemž neustále padali na tu, či onu stranu a za chvilku zase usínali. Tenhle okamžik se jim nějak dostal pod kůži a od té doby se i měli celkem rádi a dost často chodili spolu a respektovali se. Vlastně se až skamarádili. Pejsek byl výborný plavec. K vodě jsme ho měli odmalička, takže velice brzy se jí přestal ostýchat a prostě chodil snaživě a docela rád plavat. Plavání v nějakém poloopuštěném rybníku nebo jezírku, se mu vysloveně líbilo. Co neměl moc rád, to bylo trimování. Teriéři se nestříhají, ale trimují. To se mu ručně vytrhávají malé chuchvalečky přerostlé srsti, hezky jeden po druhém. Správné trimování psa sice nebolí, ale že by mu to bylo nějak příjemné, to zase ne. Byl to však trpělivý pes a také věděl, že se s tím tak moc zase dělat nedá. Jednoho dne z ničeho nic přijde šok. Pejsem zvrací, což není zas tak nic zvláštního. Ale on zvrací krev a je celkově hodně malátný. Urychlená cesta na veterinu pohotovost, ale, chudák, tam už nedojel. Umřel na klíně své milované osoby. Velice hodná paní doktorka určila pravděpodobnou příčinu mrtvici, prasklou cévu. Nevím, nepoznám to, ale nabízenou pitvu jsme odmítli, co už nám bude platné na co přesně vlastně umřel. Padla na nás černá deka. Kdo to nezažil, těžko se to vysvětluje, mluvit se o tom taky moc nedá. Brečeli všichni, i za hezkých pár dnů jsou tu a tam vidět zarudlé oči. Umřel mi před lety táta, pak i moje máma a musím říct, že tohle je vlastně skoro stejné. Měl žít ještě snad 4 nebo 5 let, byl zdravý, pravidelné prohlídky u zvěrolékaře a najednou tu není. Kdo pejska doma neměl, neví, co to najednou s člověkem udělá. Těžko si člověk zvyká na to, že tu není, nesedí vedle stolu, nevítá nás, jeho miska je prázdná a my vlastně skoro taky. Chybí tu stálý člen rodiny. Snad to brzo nějak přejde.

:-(